CRTANI ROMANI ŠOU 2002
V. MEZINÁRODNÍ KOMIKSOVÝ FESTIVAL V ZÁHŘEBU
21. - 24. 11. 2002
 Tomáš Prokůpek

Po návratu z komiksového festivalu v Lodži jsem usoudil, že nastal nejvyšší čas trochu změnit povětří, a tak jsme se v osvědčené redakční sestavě vypravili na Crtani romani šou.



Největší chorvatský festival trvá čtyři dny, díky problematickému spojení jsme se ale nakonec zúčastnili pouze sobotního programu. Nezapomenutelná byla už noční linka do Záhřebu, protože jeden z dvojice řidičů se očividně minul povoláním. V dnešní době je u nás dosti obtížné sehnat místo velitele koncentračního tábora, a tak se dotyčné individuum pokusilo své vysněné práci přizpůsobit alespoň své všední zaměstnání. Se zlověstným úsměvem nám na úvod objasnilo, že cestovat do zahraničí není žádná legrace, a potom nás důkladně seznámilo se všemi činnostmi, které budou mít za následek okamžité vysazení z autobusu. Přesto se nám podařilo dorazit do chorvatské metropole v pořádku a včas.

Svou náruč rozevíral festival až od 14. hodiny, a tak jsme nejprve prošmejdili historické jádro Záhřebu. Docela mě překvapilo, jak město působí neobyčejně čistě a upraveně, a z pouličních kaváren a restaurací, které měly navzdory pokročilé roční době zahrádky v plném provozu, na nás dýchla bezstarostná středomořská atmosféra. Po krátkém bloudění blokem prošpikovaným mnoha pasážemi a průchody jsme našli i obchod More Comics, jedinou chorvatskou komiksovou speciálku. V prodejně sice právě probíhala inventura, nicméně její personál se nad námi ustrnul, takže jsme se mohli pořádně prohrabat záplavou anglo-americké a post-jugoslávské produkce.

Vlastní festival se odehrával ve shluku budov nazvaném Studentski centar, který kromě menzy, kolejí a dalšího tradičního zázemí pro studenty obsahoval i kinosál a dva výstavní prostory. V prvním z nich byly pověšeny ukázky z aktuálních komiksů chorvatských kreslířů, kteří se prosadili v zahraničí (Igor Kordej, Goran Parlov, Esad T. Ribić, Goran Sudžuka a Danijel Žeželj), tvorba dalších místních tvůrců a přehlídka soutěžních prací. Záhřebské komiksové klání má na rozdíl od lodžského každý rok dané téma (letos to bylo "Přísně tajné!") a zúčastnit se mohou pouze jednostránkové práce. Do tohoto ročníku přispělo svými výtvory 47 autorů, mezi kterými byli i dva Srbové, dva Poláci a po jednom účastníkovi ze Slovinska, Makedonie, Rumunska a Francie. Druhá galerie ve Studentském centaru byla věnována dílu oficiálního hosta festivalu, srbského výtvarníka Zorana Janjetova, jenž se prosadil jako Moebiův kreslířský nástupce v sérii Avant l'Incal a který v současné době válcuje komiksové trhy na obou březích oceánu s cyklem Technoperes na motivy scénářů Alexandra Jodorowského. V zasklených panelech byly k vidění originály z prvního a třetího dílu Technoperes a návštěvníci si mohli vychutnat černobílé základy bez počítačového kolorování.

Festival také podpořily dva další výstavní sály v centru. V galerii Idealan grad byly vystaveny originály z domácí série Mistar Mačak, jejíž dva příběhy byly letos poprvé vydány v podobě samostatného alba. Galerie KCCK pak představila komiksy z nejstaršího chorvatského fanzinu Endem, který vychází od roku 1992 a jehož poslední číslo nese na obálce velkou devatenáctku. Tento časopis lze bez velké nadsázky označit za staršího a zkušenějšího bratříčka českého Sorrelu. Neztrácí čas s experimenty, publicistice se věnuje pouze okrajově a jeho cílem je přinášet zábavné komiksy, což se mu daří tu více, tu méně. Se Sorrelem jej ostatně pojí i formát A5, třebaže se už propracoval k barevné obálce.

Sobotní program zahájil film Ghost World. Poté v sále s Janjetovovými pracemi odstartovala série přednášek (bohužel v chorvatštině, jíž v mluvené podobě nerozumím ani za mák) a v prostoru se soutěžními komiksy se zvolna rozjela burza. Když jsem se pokusil koupit si katalog a vyšlo najevo, že jsem cizinec, následovala nadšená reakce organizátorů, jakou už jsem zažil při své první návštěvě Lodže. Zdarma jsme nafasovali katalogy, plakáty festivalu a hromádku Endemů jako návdavek. A především katalog opravdu stál za to - vedle kvalitního tisku a papíru, zajímavého obsahu a excelentní grafické úpravy jsem ocenil i to, že všechny důležité informace byly, jak se na mezinárodní festival patří, přeloženy do angličtiny. Z následného rozhovoru s pořadateli jsme sice tradičně vyšli jako pěkná paka (ano, cesta byla příjemná, ano, Záhřeb se nám moc líbí, ano, výstava je skvělá, ano…), ale na to už jsme celkem zvyklí.

Sály se pomalu zaplňovaly, leč i tak se zde sešlo jen o trochu víc lidí, než bývá k vidění na ComiCZconu. A poměrně málo komiksů bylo k mání i na burze. Chorvatsko sice má komiksovou tradici, o které si můžeme nechat zdát nejen my, ale i třeba Poláci, nicméně současná vydávaná produkce je co do rozsahu s tou naší zcela srovnatelná. To je ostatně důvod, proč tolik chorvatských tvůrců hledá práci jinde. Jeden z nich, rozložitý a eruptivní scénárista Darko Macan, který stíhá zásobovat velké americké vydavatele stejně jako domácí dětské časopisy a ziny, představoval středobod veškerého dění na akci. S jeho vysokokadetní angličtinou jsem sice měl stejné problémy jako při našem posledním setkání v Lublani, přesto jsem se k němu hrdě hlásil a tiše při tom doufal, že na mě dopadne co největší odlesk jeho slávy. Z dalších mezinárodně proslulých tvůrců se mi pak mezi přítomnými podařilo odhalit Esada T. Ribiće, který byl na výstavě zastoupen několika stranami z marvelovské minisérie o Lokim. Dokonalá realistická malba, do níž se nijak výrazněji nepromítá osobité vidění jejího tvůrce, mě za normálních okolností příliš neoslovuje, před Ribićovými výtvory jsem však musel smeknout. Na rozdíl od děl známějšího Alexe Rosse z nich totiž netrčelo, že vznikly podle fotografií, a vykazovaly skutečně obdivuhodnou živost. Samotný Ribić, který si svými proporcemi nezadá s Darkem Macanem, nám bohužel sdělil, že nám nemůže poskytnout žádný komiks, za kterým by si stál, protože k většině svých počinů nevlastní autorská práva. Obrázek s věnováním pro AARGH ale nakreslil ochotně.

Zlatý hřeb sobotního večera představovala beseda se Zoranem Janjetovem. Měla začínat v okamžiku, kdy už jsme potřebovali uhánět zpátky na autobus, nicméně jsme doufali, že ze slavného Srba alespoň stačíme vymámit nějaký raný výtvor. Ani v tomto případě jsme ale neuspěli, protože se Janjetov kdesi zdržel a k našemu setkání vůbec nedošlo. Mé lehké zklamání ovšem zcela převrstvily zážitky z cesty zpátky, jelikož náš oblíbený řidič opět nekompromisně svíral volant. Nejprve prohlásil, že čísla na místenkách neplatí, a potom s upřímným potěšením sledoval, jak se lidé perou o svá sedadla. Když se konečně všichni usadili, znovu přednesl seznam provinění, jež budou okamžitě potrestána vysazením uprostřed temné mrazivé cizí země, a na nechápavé dotazy převládajících Chorvatů furiantsky zareagoval: "Však vy mi dobře rozumíte." Leč ani to mu nestačilo, od jedenácti do půl jedné v noci nás mučil Polívkovým filmem Dědictví, a svou tyranii završil o půl páté ráno v Mikulově, kdy všechny rozespalé pasažéry vyhnal na půl hodiny z autobusu a snídani v motorestu si zpříjemnil pozorováním mátožných roztřesených postav náměsíčně se motajících po parkovišti.

Navzdory poněkud nestandardnímu průběhu obou cest ovšem vnímám celou výpravu veskrze kladně a určitě stojí za zopakování, protože v Chorvatsku bude ještě dlouho co objevovat.


Galerie fotografií z CRS 2002:
http://www.nuclearagenomadz.org/
http://www.stripovi.com/