SRBOCHORVATSKÁ OFENZÍVA 2
Milan Krejčí, Tomáš Prokůpek, Vladimír Zavadil

Koncepce článku Srbochorvatská ofenzíva, který se objevil v AARGHu 5, byla zpočátku poněkud odlišná. Osm krátkých medailonů, jež se do finální podoby textu nevešly, proto umisťujeme alespoň sem, jelikož zastoupení autoři si to určitě zaslouží.

BRANISLAV "BANE" KERAC (1952, Novi Sad)
Magický svět komiksu objevil už v pěti letech, definitivně mu pak propadl o devět let později, když v časopise ZENIT narazil na postavu Daredevila. Absolvoval několik semestrů Stomatologické fakulty v Bělehradě, ale zubařský plášť brzy vyměnil za kreslící prkno. V letech 1975-8 vytvořil s libretistou Tozou Obradovićem sérii příběhů Poručnik Tara, které se postupně objevily v magazínech ZLATNI KLIKER, STRIP ZABAVNIK, NEVEN a STRIPOTEKA. Komiks z období II. Světové války nabízel místo socialistického patosu přímočarou akci a velmi rychle si získal přízeň čtenářů. V roce 1979 začal YU STRIP otiskovat nový Keracův a Obradovićův projekt Kobra líčící dobrodružství kaskadéra Slobodana. Kreslíř zde nalezl svůj charakteristický styl mísící marvelovské pojetí s belgo-francouzskou realistickou školou; Kobrova popularita záhy překročila jugoslávské hranice a od roku 1984 se objevoval v časopisech i samostatných albech v Dánsku, Norsku a Švédsku. Přání vytvořit svého vlastního hrdinu si Kerac splnil v roce 1981, kdy v časopise YU STRIP vyšel první příběh o Ket Klou (srbský přepis anglického Cat Claw), maskované kočičí ženě. Podobně jako Kobra si také Ket Klou záhy podmanila skandinávské státy a po dalším úspěšném tažení Evropou se nakonec vydala přes oceán do USA, kde se jí ujalo nakladatelství Malibu. Svým dvěma nejpopulárnějším postavám kreslíř věnoval i 20stránkový snový crossover Kobra protiv Ket Klou, jenž je proložen téměř saudkovskými vtípky. Na počátku 80. let Kerac vytvořil jeden ze svých nejlepších komiksů Per aspera ad astra, který velmi sugestivně popisuje neuhasitelnou lidskou touhu po úspěchu. Ve stejné době experimentoval s groteskní kresbou a pro STRIPOTEKU kreslil jednostránkové westernové legrácky nazvané Bili the Plujac (Billy the Plivač). Rozhodně však nezanevřel na klasické epické příběhy, a když v roce 1983 získalo novosadské vydavatelství Forum autorské práva na Tarzana, s velkou chutí vytvořil epizody Beli panter (Bílý panter) a Borba za Opar (Boj o Opar) a řadu dalších. Na prvním Salonu jugoslávského komiksu ve Vinkovcích získal roku 1984 cenu za nejlepší dobrodružný příběh a jeho osobě se dostalo i mezinárodního uznání – v roce 1990 mu německé nakladatelství Carlsen Verlag nabídnulo, aby vytvořil krátký komiks pro antologii DURCHBRUCH, jež reagovala na pád berlínské zdi. Jeho čtyřstránkový příspěvek Schatten der Vergangeheit (Stíny minulosti) tak stanul po boku prací Moebia, Billa Sienkiewicze nebo Mila Manary a byl současně vydán ve 14 jazycích. V době krize, kterou v 90. letech prožíval srbský komiks, hostoval Kerac v projektu Zona X italského nakladatelství Bonelli a pro Dark Horse pracoval na sériích Black Pearl a Ghost. Na počátku nového tisíciletí začala jeho starší alba (za finanční podpory radnice Nového Sadu) opět vycházet i v Srbsku a Černé Hoře. V současné době pracuje jako výtvarný redaktor obnovené STRIPOTEKY.

bkerac.tripod.com



BOROMIR PAVLOVIĆ (1954, Split)
Akademii výtvarných umění dokončil v roce 1979 a poté nastoupil jako výtvarník kostýmů a dekorací do Národního divadla ve Splitu. Víc než divadlo jej ale přitahovaly komiksy a v dalmatském závětří se čím dál intenzivněji věnoval jejich tvorbě. Jeho historický seriál Vrijeme kronika (Kronika času), který podle scénáře Borka Gjivoje kreslil v letech 1985-6 pro splitský deník VEČERNI LIST, natolik zaujal nakladatelství Humanoides Associés, že mu nabídnulo spolupráci. Nejprve pro ně připravil autorské album Chroniques du Chevalier Tarwe: Anno 1259 (Kronika rytíře Tarwe: Anno 1259) a poté v rozmezí let 1988 až 1991 spolu se scénáristou Patrickem Gallianem vytvořil čtyřdílnou fantasy ságu o neohrožené a často i neoblečené hrdince Roxelane. V roce 1992 se kvůli válce přestěhoval ze Splitu do norského Osla a začal se živit jako obálkář sérií vydávaných nakladatelstvím Semic (Agent X-9, Modesty Blaise, Phantom a další). Vedle toho kreslil dobrodružný seriál Kjempene Faller na motivy knížek pro mládež z pera známého norského spisovatele Ingvara Ambjornsena. V roce 2002 si na Pavloviće (užívajícího pseudonym Boro) po delší odmlce znovu vzpomnělonakladatelství Humanoides Associés a nabídlo mu scénář Christiana Perrissina k čtyřdílnému projektu El Niño, jehož hrdinka Vera pracuje jako zdravotnice ve službách Červeného kříže a její poslání ji zavádí do různých koutů světa.



ŽELJKO PAHEK (1954, Županja)
Željko Pahek vystudoval Vyšší pedagogickou školu v Bělehradě a své první komiksy otiskl v roce 1979 v mládežnických časopisech STUDENT a VIDICI. Ve stejné době založil s přáteli sdružení komiksových tvůrců nazvané Beogradski krug 2. Své výtvory psal i kreslil a scénáři dokázal zásobovat i několik dalších tvůrců. Zpočátku publikoval krátké vypointované anekdoty, později se propracoval k rozsáhlejším sci-fi příběhům, i ty však většinou měly blízko ke grotesce. V roce 1981 začal v časopise YU STRIP otiskovat parodickou ságu Astro-idjani o obyvatelích obrovské kosmické lodi Astro-id, kteří putují vesmírem a prožívají značně potrhlá dobrodružství. Na úvodní sérii navázala druhá řada s podtitulem Skrapulonska bebica (Skrapulonské mimino) v roce 1986 vyšlo samostatné album Oživljeni Metuzalemen (Oživlý Metuzalém), které je rovněž zasazeno do světa Astro-idjanů. Řadu dalších komiksů otiskl Pahek v časopisech NAŠ STRIP, SPUNK NOVOSTI či STRIPOTEKA, vedle toho se též věnoval tvorbě obálek pro sci-fi magazíny i knihy. Díky účasti na velké retrospektivní výstavě jugoslávského komiksu, která proběhla v Paříži v roce 1986, navázal spolupráci s francouzským časopisem FLUIDE GLATIAL. Dveře do západního komiksu se mu však definitivně otevřel teprve kontrakt se sarajevskou společností Strip Art Features. Díky ní získal možnost podílet se povídkou Die schwarze Narbe (Černá jizva) na mezinárodní antologii DURCHBRUCH, publikoval své výtvory v americkém HEAVY METALU, německém SCHWER METALLU nebo španělské revue ZONA 84 a soubor jeho krátkých prací nazvaný Once upon a Time in the Future se v 90. letech objevil na pultech v USA, Holandsku a Německu. V době, kdy se rozpadající se Jugoslávie zmítala ve válečné vřavě, se sice Pahek na čas přemístil do Německa, po zklidnění situace se však zase vrátil domů. V roce 1997 mu v Srbsku vyšlo album Legija nepromočivih (Legie nepromokavých), z něhož několik epizod převzal i český magazín CREW, a o čtyři roky později připravilo nakladatelství Systém Comics vážněji pojatý soubor pěti sci-fi příběhů nazvaný Badi kukavica i druge priče (Zbabělec Badi a jiné příběhy).



IGOR KORDEJ (1957, Záhřeb)
Podle vlastních slov se díky komiksovému časopisu PLAVI VJESNIK naučil číst, psát i kreslit. Na Střední škole užitého umění v Záhřebu se seznámil s Mirkem Ilićem a záhy spolu vytvořili nikdy nevydaný a nedokončený komiks o halucinačních drogových vizích. V roce 1976 nabídl Ilić Kordejovi vstup do sdružení komiksových kreslířů, jež se později proměnilo ve skupinu Novi kvadrat (1977-9). V jejich vlajkové lodi, mládežnickém listu POLET, otiskl Kordej své první komiksy zpracovávající staré zenové příběhy. Na stránkách POLETU se objevil rovněž kreslířův první dlouhý komiks Déja vu podle Ilićova scénáře. V roce 1981 spolu oba autoři vytvořily padesátistránkový povídkový cyklus Metro, který nejprve vyšel v jugoslávském časopise Spunk a později i v renomované španělské revue 1984. V tomto období hrál Kordej v rockové kapele a jeho pozoruhodný komiks Stranac (Cizinec) z let 1979-85 vznikl na základě tvůrcova okouzlení rockovou hudbou a osobností Davida Bowieho. Zvláštní místo v kreslířově tvorbě zaujímá dvojjediný komiks Vam a Vamova deca (Vam a Děti Vamu) na motivy knížky rumunského spisovatele Vladimira Colina, kterou lze s trochou nadsázky označit za balkánský protějšek Pána prstenů. Kordej ji poprvé četl v osmi letech a od té doby se k ní pravidelně vracel. Na komiksovém zpracování začal pracovat v roce 1983 a černobílá sága vycházela na pokračování ve STRIPOTECE. Pro francouzské vydavatelství Les Humanoides Associés vznikla v roce 1988 barevná verze rozšířená o sedm stran, která byla rozdělena do tří alb. Další velký projekt určený pro téhož nakladatele byl cyklus Les cinq saisons (Pět ročních dob). Scénář připravoval Nenad Mikalački-Django, ze zamýšlené série však nakonec vyšel pouze Automne (Podzim), a to v nakladatelství Dargaud. Na konci 80. let Kordej začal pracovat pro německý časopis GESPENSTER, kde otiskl fantasy parodii Wanderer, již později převzal i HEAVY METAL. Po vypuknutí války na počátku 90. let byly kontakty se zahraničím přerušeny a Kordej se přestěhoval nejprve do Francie a později i s rodinou do Dánska. V roce 1995 se mu za podpory scénáristy Darka Macana podařilo prorazit v USA, když dostal příležitost nakreslit pro nakladatelství Dark Horse příběh Tarzan: A Tale of Mugambi. O tři roky později spolu oba autoři připravili čtyřsešitový burroughsovský crossover Tarzan/Carson of Venus a s dalšími scénáristy Kordej přivedl na svět komiksy Tarzan: The Rivers of Blood a Tarzan/Batman: Claws of the Cat-Woman. To už ale sídlil v kanadském Winnipegu, kam se přestěhoval v roce 1997 na pozvání firmy Digital Chameleon. Donedávna pracoval především pro vydavatelství Marvel (New X-Men, Cable, Black Widow, Captain America, Soldier X) a měl pověst jednoho z nejvýkonnějších kreslířů vůbec, protože byl schopen produkovat až 60 stran za měsíc. Na počátku roku 2004 však došlo mezi ním a nakladatelstvím k roztržce. Kreslíř se uprostřed práce na druhém sešitu sérii Excalibur dověděl, že s ním Marvel pro tento projekt nakonec vůbec nepočítá, a to ho otrávilo natolik, že odmítl všechny další nabídky amerického giganta. Brzy našel společnou řeč s francouzským nakladatelství Delcourt a v současnosti už má rozpracováno album podle scénáře Jeana Pierra Pecaua, které je součástí cyklu Arkanes točícího se kolem magických tarotových karet. Vedle toho začal s britskou scénáristkou Alex De Campi připravovat nezávislý projekt nazvaný Smoke. Na podzim 2004 podepsali oba tvůrci smlouvu s kalifornským nakladatelstvím IDW, první tři alba po 48 stranách by se měla objevit v polovině roku 2005, celý projekt by měl dohromady mít 18 dílů.

www.kordey.ca



DARKO PEROVIĆ (1965, Arandjelovac)
Darka Peroviće podobně jako řadu jeho vrstevníků odkojila STRIPOTEKA. První komiksy otiskl v časopisech VIDICI a YU STRIP. Za noirové album Brek (srbský přepis anglického Break) získal v roce 1987 cenu magazínu POLET pro nejlepší komiks roku. V následujícím roce pak na 4. Salonu jugoslávského komiksu ve Vinkovcích obdržel ocenění za scénář. Na počátku 90. let odešel spolu s Rajkem Miloševićem-Gerou do Španělska, kde začal spolupracovat se známým libretistou Enriquem Abulim (tvůrcem Torpeda 1936) a společně vytvořili slušnou řádku několikastránkových vypointovaných příběhů. Zřejmě nejúspěšnější byl jejich výtvor s poněkud zavádějícím názvem En pos del cono desbocado (Hon na bezuzdný klín), který Abuli považuje za svůj nejlepší krátký scénář a který byl dokonce dvakrát zfilmován. V polovině 90. let se Perović vrátil do vlasti, komiksy prakticky opustil a živil se jako animátor. V roce 1997 ho ale kontaktoval italský scénárista Renato Queirolo, tvůrce a supervizor hororově-westernové řady Magico vento (Magický vítr) z vydavatelství Bonelli. Quierola zaujala Perovićova starší španělská produkce, která se objevila v italském vydání, a nabídl mu libreto 24. dílu své série. Kreslíř ale záhy zděšeně zjistil, že během práce pro kreslený film téměř úplně ztratil komiksový fortel, a tak po několikaměsíčním zápase práci vzdal. Na přímluvu Gorana Parlova však od italského vydavatelství dostal v roce 2000 ještě jednu šanci a 64. epizodu Magického větru nazvanou I lupi blu (Modří vlci) už v termínu dokončil. A protože album sklidilo pochvalné kritiky a spokojen byl i scénárista, za půl roku vyšlo další pokračování s Perovićovým podpisem a titulem L’ultima corsa (Poslední závod). Ze srbského kreslíře se stal stálý spolupracovník této řady a na nedostatek cviku v komiksovém řemesle už si dnes nemůže stěžovat ani náhodou.



GORAN PARLOV (1967, Pula)
Jeho rodiče připravovali technické výkresy pro loděnice, a tak Gorana Parlova od dětství fascinovala kreslící prkna a rýsovací pera. Svůj první komiks vytvořil v šesti letech po přečtení příběhu z italské série Blek Macigno. Během studia na záhřebské Akademii výtvarných umění publikoval v magazínech PATAK a COMICON několik krátkých vědeckofantastických, dobrodružných i humoristických příběhů. V roce 1990 se seznámil s Giancarlem Berardim a Ivem Milazzou, editory italského časopisu KEN PARKER MAGAZINE ze stáje nakladatelství Bonelli. Po dokončení školy se na podzim 1991 na čas přestěhoval do Itálie a dostal šanci nakreslit úvodní část westernového dobrodružství Kena Parkera nazvaného Ore d’angoscia (Hodiny úzkosti), které vzniklo podle Berardiho scénáře. Protože se jako kreslíř osvědčil, byla Parlovovi nabídnuta regulérní spolupráce na řadě Nick Raider o osudech newyorkského policisty s italskými kořeny. Parlov odjel s prvním scénářem zpátky do Záhřebu, ale zuřící válka ho nakonec donutila, aby v roce 1993 natrvalo přesídlil do Milána. Do roku 1996 zde pro nakladatelství Bonelli nakreslil pět raiderovských alb, poté vytvořil více než stostránkový speciál ze série Tex Willer nazvaný L’ultima frontiera (Poslední hranice) a následně přešel k cyklu Magico vento (Magický vítr). Vedle toho však začal koketovat i s americkým trhem. V roce 2000 mohl díky svému příteli, chorvatskému kreslíři Goranu Sudžukovi, připravovat tužkové podkresby pro vertigovskou řadu Outlaw Nation, k níž psal scénář Brit Jamie Delano. Po ukončení série se podílel na dvousešitovém projektu Terminator 3: Before the Rise, která doprovázela premiéru třetího filmu o Terminátorovi. V současné době dělá Goran Parlov znovu "tužkaře" pro Vertigo, tentokrát je členem týmu připravujícího cyklus Y: The Last Man zasazený do světa, kde až na několik výjimek vymřeli všichni samci. A protože kreslíř doposud nepřerušil ani spolupráci s Bonellim, moc volného času si neužije.



ESAD TOMISLAV RIBIĆ (1972, Záhřeb)
Esad Ribić vystudoval Střední školu užitého umění v Záhřebu a poté nastoupil do Zagreb-filmu. Od počátku napřel všechny své síly k proražení ven, takže doma v podstatě vůbec nepublikoval. Pro GESPENSTER tvořil v tandemu se scénáristou Miljenkem Horvatićem a společně připravili i několik projektů, kterými začali bombardovat americké vydavatele. Kladné odezvy se dočkali od malého texaského nakladatelství Antarctic Press, které vydalo jejich čtyřdílnou minisérii Code Name: Scorpio a dva další kratší počiny. V další fázi Ribićovi velmi pomohl už etablovaný chorvatský kreslíř Edvin Biuković, který ho seznámil s těmi správnými lidmi v DC, takže mu ve Vertigu záhy vyšel čtyřsešitový projekt Four Horseman o čtyřech jezdcích apokalypsy podle scénáře Roberta Rodiho. Skutečné obrátky však Ribićova kariéra nabrala poté, co jej záhákoval Marvel. Kreslíř prošel řadou X-menovských sérií (Children of the Atom, Ultimate X-Men ad.) a během krátké doby se propracoval na prestižního obálkáře, který si může dopřávat lahůdky jako kompletně malovaný projekt Loki zasazený do Thorova světa. Navzdory tomu Ribić stále žije v Chorvatsku a hotové práce posílá do Ameriky klasickou poštou.

www.eribic.com



DRAŽEN KOVAČEVIĆ (1974, Záhřeb)
Dražen Kovačević se narodil v Chorvatsku, odkud jeho srbská rodina musela v polovině 90. let odejít za poměrně dramatických okolností. Po přesídlení do Bělehradu začal Kovačević studovat knižní grafiku na Fakultě užitých umění a designu Univerzity umění v Bělehradě a rozhodl se odevzdat závěrečnou práci v podobě komiksu. Jeho vedoucí Rastko Ćirić mu ke zpracování doporučil novelu Točak (Kolo), kterou napsal Goran Skrobonja, přední srbský autor sci-fi. Její děj je zasazen do blízké budoucnosti; hlavní hrdina Alfred Chester zabije v afektu svou nevěrnou ženu a za trest je vystaven účinkům "kola osudu" – přístroje, který jeho mysl vyšle do náhodně vybraného vesmíru. Tak se Chester ocitne v těle princezny Leone žijící ve magickém světě Arkham a musí čelit jak spletitým dvorským intrikám, tak barbarským útokům na svou říši. Na adaptaci románu do podoby komiksového scénáře se podílel i Vladimir Vesović, zkušený srbský komiksový tvůrce a pedagog. Během práce na komiksu Kovačević náhodou narazil na informaci, že nakladatelství Glénat pořádá soutěž na téma "Třetí milénium". Usoudil, že nemá co ztratit, naskenoval čtyři hotové strany a spolu s nahozeným scénářem je mailem poslal do Francie. Za nějaký čas obdržel zprávu, že jeho komiks vyhrál a Glénat jej hodlá vydat. Ačkoli v té době bombardovalo Bělehrad NATO, kreslíř se nedal vytrhnout z práce, takže v lednu 2001 mohlo album ve Francii vyjít pod názvem La Roue: La Prophétie de Korrot (Kolo: Korrotské proroctví). A prodeje byly natolik uspokojivé, že si vydavatel nenechal ujít možnost přijít s dalšími pokračováními. Goran Skrobonja se rád uvolil ke spolupráci na dalších scénářích a slibuje, že celá série bude mít sedm až osm alb. V tuto chvíli jsou na světě tři pokračování a kreslíř pracuje na čtvrtém. Práva už koupili Italové a Němci a o srbské vydání se postaralo novosadské nakladatelství Marketprint, současný vydavatel STRIPOTEKY. Dražen Kovačević ale nehodlá usnout na vavřínech a se scénáristou Alexandarem Lojanićem, asistentem na katedře literatury Filozofické fakulty Univerzity v Bělehradu, připravuje projekt vycházející z Homérovy Illiady. Do známého příběhu však budou zasazeny nové postavy a kreslíř slibuje, že se tu řecká mytologie bude mísit se slovanskou.